close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nečti, pokud nechce šporozumět!!

25. ledna 2007 v 20:41 | Včelka
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad protkaný žilkami bolesti. Za vysokou lípou byl náhrobek s fotografií krásné dívky. Její úsměv byl tak šťastný, jakoby v životě poznala jen krásu. Před hrobem stál chlapec a díval se smutně se koukal na náhrobek, na kterém byl nápis: "Kdekoliv budeš naslouchat, najdeš mě vedle sebe." Chlapci mohlo být tak 18 let, možná o rok víc. Stál tam sám ve stínu lípy, v ruce držel kytici kopretin, hladil jejich hlavičky a na ruce mu chvílemi kapaly slzy. Pozorovala jsem ho s velkou várkou bolesti. Stál tam velmi dlouho a ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem tiše blíž, abych mu viděla do obličeje. Neviděl mě, nevšiml by si mě asi ani kdybych promluvila. Byl hezký. Snad nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla. Takový krásný kluk, by měl teď být někde na plovárně, říkala jsem si. A on tu zatím stojí a slzy mu padají z očí!! S někým si povídá, uvědomila jsem si, když jsem se mu podívala do tváře. Až po chvíli mi došlo, že ta slova patří někomu, kdo věčně spí!! Byla to slova pro neobyčejnou dívku. Neustále něco šeptal, ale já mu nerozuměla. Po chvíli se zvedl a řekl: "Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději vytratila. Položil na hrob kytici kopretin, otevřel lucernu a zapálil svíčku. Pak se zastavil svýma krásnýma očima na mě: "Ahoj! Nepotřebuješ něco?" Nezmohla jsem se na slovo. Otázal se znovu, ale místo odpovědi mi vyhrkly slzy. Šel ke mně a řekl, abych nebrečela, že život je krutý. Chtěla jsem se omluvit, ale nešlo to. Dovedl mě k lavičce a půjčil kapesník, pak jsem ze sebe konečně vyrazila: "Promiň mi, já nechtěla!" "To nic!" řekl po chvíli a začal mi vyprávět svůj příběh.
Seznámili jsme se na diskotéce. Líbila se mi a tak jsem ji vyzval k tanci. Připadala mi jako bohyně. Druhý den jsme šli na plovárnu a tam jsem ji poprvé políbil. Nastalo mnoho krásných dní…
Vyprávěl a mě bylo do pláče. Nestačila jsem si utírat slzy…plakal i on!! Pouze kvetoucí lípy byly svědkem našeho rozhovoru.
Když jí bylo 16 let, chodili jsme spolu přesně rok. Byli jsme nejšťastnější na světě. Tehdy bylo takové horko jako dnes a my se chystali strávit den v přírodě. Jmenovala se Nikola, ale já jí říkal jedině Niky. Měla úplně nový svetřík a její vlasy zářily na slunci jako zlato. K večeru jsme se rozhodli navštívit diskotéku v nedaleké vesnici. Večer byl nádherný, celý jsme ho protančili. Zábava skončila a my každý odjeli jiným autem, NAPOSLEDY políbili NAPOSLEDY pohladili. Hned jak jsem dojel domů, padl jsem únavou do postele. Uprostřed noci mě vzbudil telefon. Volali z nemocnice, přivezli těžce raněnou dívku, která chce se mnou mluvit. Celou cestu jsem běžel a vůbec nic nevnímal. Ani nevim, jak jsem se tam dostal, všude mi otevírali dveře a já jen pádil k Niky.Na posteli seděli její rodiče, na ten jejich pohled nikdy nezapomenu. Jen na chvíli otevřela Niky oči. "Nechce se mi umřít." řekla slabým hlasem. Pak se podívala na rodiče: "Děkuju vám za všechnu lásku!!" Následovala slova, která patřila jen mě: "Nechce se mi od tebe, byl si pro mě nejdražší na světě! MILU...!!!" Ta slova už nedořekla, usnula.Museli jsme odejít. Byl jsem najednou sám a chtělo se mi umřít.Lékaři jí dávali jen velmi malou naději, ale já v ní věřil!! Celou noc jsem prochodil před nemocnicí s nejistotou zda ještě žije. Svítalo, nastal nový den a mě se definitivně zhroutil svět. Prý zemřela k ránu na vnitřní krvácení. Ještě jednou mi povolili se na ni podívat a pak ji odvezli.Stál jsem na chodbě a z očí mi padali slzy. Nechtěl jsem věřit, že ona, moje jediná, zemřela!! Už ji nikdy nepohladím, neobejmu, nepolíbím..!! Od té doby chodím na hřbitov a vyčítám si, proč jsem ji nechal odjet jiným autem. Řidič byl prý úplně opilý. Už sem chodím rok a s nikým nemluvím, ty jsi první. Tak teď mě nech jít a zapomeň na moje trápení!!
Pomalu se zvedl a odcházel.
Ještě několikrát jsme se potkali, vždy na hřbitově. Potom odešel na vojnu.
Tak plyne čas a Petr má teď ode mne každý den kytici kopretin - Je to právě měsíc co se zabil. Sám, snad schválně!! Je to pro něj vysvobození. Leží teď vedle sebe a jsou stále spolu.
"Je horké léto, sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny, na jejich květy padají malé slzy."
Odešel ze světa, ale jsou tu spolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 justttina justttina | 29. ledna 2007 v 15:36 | Reagovat

béééééééééééééééééééééé, to je užasný

2 :-) :-) | E-mail | 30. ledna 2007 v 16:13 | Reagovat

Jo to je......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.